Blog 5 – bukacu a sákuru

Bukacu a sákuru jsou věci, které mi v Česku budou chybět, a moc bych si přál, aby byly i na našich školách. Bukacu jsou v překladu klubové aktivity a patří do nich školní kluby baseballu, fotbalu, plavání, jezdectví, ale také kluby fotografování, čajového obřadu, divadla, jazzu a mnoho dalších. Bukacu nejvíc frčí na nižších a vyšších středních školách a neznám Japonce, které by někdy nebyl členem nějakého školního klubu. Jsou i střední školy, kde je dokonce členství v bukacu povinné. Velikost školních klubů se výrazně liší, jsou kluby s pár členy, co to dělají hlavně pro radost, jiné jsou gigantické molochy s profi trenérem a vybavením.
Není to pravidlo, ale ve sportovních bukacu je trochu dusnější atmoška než v těch kulturně zaměřených a důležitou roli tu hraje seniorita. Například na baseballu, který je i mezi bukacu proslulý přísností a tvrdým drilem, prváci musí poslouchat vyšší ročníky na slovo a proto připravují hřiště, perou dresy, uklízejí v šatnách a provádějí řadu dalších podřadných činností.  Když se pak ukáží i jako dobří hráči, tak jim mocní polobozi druháci, nebo dokonce snad i legendami opředení třeťáci, dovolí hodit si míčkem nebo si sáhnout na pálku. Klub se pak v průběhu roku účastní zápasů s ostatními školami, a samozřejmě to po čem všichni jdou jak včely po medu je vítězství v celonárodním turnaji. To, jak se neznámý tenisový klub vidlácké školy v Nikdákově u Kdovíčeho vypracuje z nuly až na celonárodní středoškolský tenisový turnaj, je častým tématem animovaných seriálů (Momentálně tu hodně frčí volejbalové anime Haikyuu. Je docela fajn, tak kdo máte zájem, doporučuji.).

Volejbalové anime Haikyuu.

Volejbalové anime Haikyuu.

Každé léto strhává pozornost většiny Japonců velký turnaj středoškolského baseballu. Popularita takového turnaje je až neuvěřitelná. Naprosto zaplněný obří stadión, televizní přenosy ze zápasů na většině programů a snad i na všech rádiových stanicích. Historky o tom jaký hráč odpálil homerun, kdo oběhl mety nejrychleji, jaká škola má největší šanci na výhru, kdo je čí rival, to vše přetřásají osmdesátileté babičky na poli, profesionální sportovní komentátoři v telce, businessmani v oblecích, prostě každý. A to jsou prosím středem pozornosti středoškoláci. U nás něco nemyslitelného.

Kóšien, sen všech středoškolských týmů baseballu.

Kóšien, sen všech středoškolských baseballových týmů

Kulturní kluby zase pořádají koncerty, výstavy, promítání, dobrovolně-prospěšné činnosti a podobné bohulibé aktivity. Na japonských školách to prostě žije. Díky klubům se studenti seznamují, vytvářejí si kontakty napříč třídami, ročníky a někdy i školami. Tyhle pouta přetrvávají ještě dlouho a studenti, kteří pak školu ukončí se i po letech vrací na návštěvy, nebo se angažují ve správě klubu. Organizují se i srazy bývalých členů. Takovýmto veteránům se v Japonsku říká OB (Old boy).

Na výšce tradice školních klubů pokračuje, ale namísto bukacu se jim říká sákuru (z anglického circle, tedy asi kroužek).  Situace je v nich podobná, ale sportovní kluby trochu ztrácejí na dravosti. Už se neberou tak vážně a mnoho sportů se dělá spíš pro radost než pro nějaké úspěchy na turnajích, i když i na ty se jezdí.

Univerzitní kulturní festival na kterém se většina kroužků prezentuje, prodává jídlo, pořádá vystoupení atd.

Univerzitní kulturní festival, na kterém se většina kroužků prezentuje, prodává jídlo, pořádá vystoupení atd.

Teď něco z mé vlastní zkušenosti. Na ucunomijské univerzitě jsem byl členem klubu džuda a kroužku anglické konverzace ESS (English Speaking Society). ESS je kroužek s dobrým nápadem, ale poněkud pokulhávajícím provedením. Mizernou angličtinou mluvícím Japoncům (téma na další článek) má dopřát tolik potřebný prostor pro rozvíjení svých komunikačních schopností, často to ale vypadá, že angličtina hraje přinejmenším druhé housle. Já, který mám v angličtině pořád dost slušné mezery, jsem doufal, že se mi zde podaří trošku moje blábolení vylepšit a jako bonus si rozšířím okruh přátel. Ovšem hned po vstupu, jsem se stal příslovečným jednookým mezi slepými.  Kromě těch několika šťastných Japonců, co se někdy podívali na studijní pobyt do zahraničí, je úroveň angličtiny členů klubu děsivě mizerná. Každopádně já si členství v ESS poměrně užil a místo angličtiny jsem tu procvičoval japonštinu.

Mezi univerzitní diskuze na univerzitě Očanomizu v Tokiu.

Mezi univerzitní diskuze na univerzitě Očanomizu v Tokiu.

Scházeli jsme se dvakrát týdně v jedné ze tříd a první půlku vyhrazeného času jsme hráli hry v angličtině (což stejně často přecházelo do japonštiny) a druhou polovinu se diskutovalo na daná témata. Diskuze se sice vedla v bídné angličtině, ale často na zajímavá témata a tak se mi z nich občas podařilo vypáčit názory na věci, o kterých mnohdy není moc příležitostí si pokecat. I když mají v anglině nedostatky, tak jim musím přiznat, že se opravdu snaží zlepšit, jen metoda, kterou k tomu používají je poněkud nešťastná.
Po skončení oficiálního kroužku se vždycky jelo někam na jídlo. Ve dny, kdy jsem měl naditou šrajtofli (ach, kde jsou ty časy), jsem se rád zúčastnil a naplnil si břich. Po jídle se pak ještě někdy zašlo na bowling, do sport centra, nebo na degustaci džusů a tekuté rýže.
Během roku se také konají různé akce, kterých se ESS účastní. Je to například halloweenský večírek, vánoční výměna dárků, narozeniny různých členů, univerzitní kulturní festival, sportovní den, letní camp atd. Navíc se ESS setkává několikrát do roka s ESS jiných univerzit na velkých diskuzích. Pro členy kroužku je to možnost, jak se potkat s novými lidmi mimo jejich univerzitu a navázat nové známosti.

Klub džuda ucunomijské univerzity je trošku jiné kafe.Plakát Ucunomijského klubu juda

Plakát ucunomijského klubu džuda

Tréninky se konají čtyřikrát týdně a sobotní trénink trvá dvě a půl hodiny (jen si na to vzpomenu, polije mě ledový pot), byla to dost makačka. A to jsem se účastnil spíš výjimečně než pravidelně. Jelikož mám rád bojové umění a potřeboval jsem se dostat trochu do formy, tak jsem hledal nějaký klub karate nebo boxu, místo toho jsem našel klub džuda. Džudo mi nikdy nijak extra neimponovalo, ale ucunomijský klub jsem si dost oblíbil. V době, kdy jsem totiž vstoupil, tak měl jen šest členů. S takovou slabou účastí nad nimi visela hrozba rozpuštění, a kluci se snažili, seč mohli, donutit nějakého dalšího nebožáka, aby se s nimi zpocený válel po zemi, tělo na tělo. Kdo by se dobrovolně přihlásil na sport zavánějící tak očividnou homoerotikou, co? Ha ha ha… já.
Mám slabost pro outsidery 🙁 . Na mou obranu, bylo to tam super. Jak už to tak bývá u lidí, co trénují nějaký bojový sport, všichni na venek vypadají jako hrozní drsňáci, ale ve skutečnosti jsou to dobráci od kosti. I přesto, že tréninky byly často dost brutální, našel se čas i na vtipkování, blbosti a historky z natáčení. Během tréninku si dokonce kluci často pouštěli openingy z anime, aby nahodili drsnou atmosféru vhodnou pro tvrdé cvičení.

Po drsném tréninku.

Po drsném tréninku.

Po trénincích se chodilo někdy na jídlo a v době, kdy se do klubu přidalo několik dalších prváků, tak za nás senpaiové (služebně starší členové) vždycky platili útratu. Jednou mě kluci dokonce vzali na výlet a během jarních prázdnin jsme půjčeným autem vyrazili v jednu ráno z Ucunomije a kolem páté jsme přijeli do Kamakury, kde jsme turistikovali a v ten samý den se ještě celý utahaní vrátili zpět. Jindy nás zase navštívil novinářský kroužek a dělali jsme rozhovor do školních novin. Taky jsme se fotili do celostátního džudo časopisu pro zvýšení popularity džuda v Japonsku (poslední roky, totiž mezi mladými popularita džuda dost klesá). Když jsem pak oznámil, že už se nebudu moct zúčastnit tréninků, protože se chystám cestovat po Japonsku a následně se budu muset vrátit do ČR, tak kluci za mnou přijeli až do Kjóta, a strávili jsme tam společně dopoledne procházením svatyně, k tomu mi ještě natočili rozlučkové video a pozvali mě na „už konečně vypadni“ párty.

Dvě hlavní hvězdy nás přijely navštívit do Kjóta.

Dvě hlavní hvězdy nás přijely navštívit do Kjóta.

Prostě a jednoduše jsem moc vděčný za to, že mě tak vřele přijali do jejich klubu a i přesto, že jsem džudo nikdy netrénoval a spíš jsem ostatní zdržoval svým neumětelstvím, tak se ke mně chovali jako správní kamarádi (To znamená, že se mnou vytírali podlahu tělocvičny a ani trochu mě i přes můj pokročilý věk nešetřili.). Je mi jen líto, že jsem se neúčastnil více tréninků. 

Prázdné večení dódžo (tělocvična pro bojové umění)

Prázdné večení dódžo (tělocvična pro bojové umění)

Kulturu školních klubů bych chtěl mít i v ČR. Má to samozřejmě i stinné stránky – přetrénování, šikana, zbytečně přísný systém seniority atd. V mých očích ale plusy jasně převažují mínusy a pokud by se takové kluby šikovně začaly vytvářet i na českých školách, mohli bychom z toho jedině těžit.

PS: džudo klub má i svůj vlastní youtube kanál. Pro zájemce zde: