Blog 3, Výlet do Nikkó a okolí

 

Nedávno se na mě opět usmálo štěstí a já se tak mohl zúčastnit výletu po krásách prefektury Točigi. Cílem tohoto výletu bylo představit cizincům, jaké všechny supr čupr věci tady jsou a proč by bylo fajn, kdyby se o tom dozvědělo více turistů. Možná vás to totiž šokuje, ale Točigi není zrovna nejpopulárnější prefektura. Popravdě, na žebříčku oblíbenosti se Točigi mezi všemi 47 prefekturami umístila na ne zrovna lichotivém 41. místě. Místní zástupci cestovní kanceláře JTB se tedy ve spolupráci s prefekturním úřadem rozhodli, že nabídnou cizincům pobývajícím na území prefektury možnost zúčastnit se výletu po místních slavných místech s ochutnávkou zdejších dobrot. A to prosím vše zadarmo! Na oplátku mě teda donutili napsat o tom výletu článek, ale ten bych napsal i tak (ale s daleko větším zpožděním). Tento výlet se koná několikrát do roka a na první turnus jsem bohužel i přes své nesporné přednosti nebyl vybrán. Tentokrát jsem se ale za použití diverzních technik už úspěšně vetřel.

Ve smluvený den jsem společně s ostatními šťastlivci dorazil k autobusu. Autobus nešlo přehlédnout, protože vedle něj postávala jeho početná posádka, která nás měla mít celý den na starost. Podle tradičního japonského zvyku – „práci, co zvládnou dva, dělej zásadně v pěti“ – nás uvítal pan řidič, slečna průvodkyně, pán z JTB, paní z úřadu a pán z… eee.. kdovíodkud. Nacpali nás do autobusu a po již klasickém představování všech zainteresovaných stran (už se ani nenamáhám si ta jména zapamatovat, jsem v tomhle prostě zoufalec) jsme vesele vyrazili vstříc dobrodružství! (v rámci harmonogramu). Cestou nám slečna průvodkyně štěbetala do mikrofonu informace o první zastávce. Tou byla jahodová farma pana Watanabeho (わたなべイチゴ園), kde jsme dostali časový limit 30 minut na to, abychom si natrhali jahody a následně se jimi dle libosti mohli cpát. Nezapřel jsem své české kořeny a snažil se z toho vytřískat maximum.  Nikdy bych nepředpokládal, že se v únoru nacpu k prasknutí výbornými jahodami. Posádka autobusu nám dokonce ještě přikoupila krabičku údajně legendární odrůdy jahod na sváču do autobusu. Chutnali legendárně.

Jahoda ze zahrádky pana Watanabeho...

Jahoda ze zahrádky pana Watanabeho…

Vypadá sladce, co?

Vypadá sladce, co?

Sběr jahod formou švédského bufetu.

Sběr jahod formou švédského bufetu.

Další zastávkou bylo město Nikkó. To je se svými památkami zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Cestou jsme projížděli i nejdelší alejí cedrů na světě. Cedry byly moc fešné, ale trochu mi z nich kazila dojem ta obyčejná silnice, která mezi nimi vedla. Alej by si zasloužila nějakou sympatickou turistickou stezku a ne frekventovanou okresku.

Nádherně jsem zachytil nejdelší cedrové stromořadí z jedoucího autobus.

Nádherně jsem zachytil nejdelší cedrové stromořadí z jedoucího autobus.

Nikkó se nachází v horách, takže ve chvíli, kdy jsme dorazili na místo, zrovna začalo příjemně sněžit. Japonci moc nerozlišují sníh a déšť, to znamená, že když sněží, tak jsou zalezlí vevnitř a pokud je náhodou přece jen něco donutí vyrazit ven, tak si zásadně berou deštníky (To neplatí pro Japonce, kteří žijí v oblastech, kde moc sněhu není. Ti jsou z něj totiž většinou nadšení a oddávají se dětským radovánkám). Naši průvodci nemohli pochopit, že mi padající sníh nevadí a deštník tedy nepotřebuji. Několikrát jsem prohlašoval, že jsem drsný seveřan, který ty chlupy na zádech nemám jen tak pro nic za nic a také že jsem už dávno uvyknul běsnícím živlům, ale po třetím vysvětlování jsem to vzdal a byl donucen si vzít deštník, tak jako ostatní hodné děti. A to jsem chtěl být cool rebel.

Itadaki Taisuke na zasněženém pozadí. Jeho socha stojí na okraji Nikkó.

Itadaki Taisuke na zasněženém pozadí. Jeho socha stojí na okraji Nikkó.

V Nikkó jsme v místní restauraci (あさやレストハウス) poobědvali rámen s místní specialitkou zvanou juba (湯葉ラーメン). Juba je jídlo vyráběné ze sójového mléka, dost připomínající tofu. Je tradičně oblíbená mezi buddhistickými mnichy, ti totiž nesmí jíst maso (do rámenu nám ho ale dali požehnaně) a juba je díky svému obsahu proteinů docela dobrou náhražkou. Rámen byl moc dobrý, takže jsem si potvrdil, že by ze mě byl výborný buddhistický mnich. (Kdybych teda nebyl rouhající se neznaboh, jenž se dřív nebo později stejně bude otáčet na pekelném rožni).

Juba rámen. Rámen mám rád skoro v jakékoliv podobě a tento nebyl výjimkou.

Juba rámen. Rámen mám rád skoro v jakékoliv podobě a tento nebyl výjimkou.

S naplněnými břichy jsme se šli projít přes slavný most Šinkjó (神橋), který patří ke svatyni Futarasan‚ (二荒山神社). Most je opravdu velmi známí a pokud vám někdo bude ukazovat fotky z Nikkó, tak se na nich tento krasavec zaručeně objeví. Přiznám se, že mě ale trošku zklamal. Za prvé jsem někde četl, že ve středověku mohl přes most přecházet pouze šógun a dodnes je na něj vstup zakázán, ale naše skupinka přes most vesele přepochodovala tam i zpět a nezastavilo nás ani zrádné náledí. Za druhé jsem si nesprávně myslel, že je umístěn někde v kouzelném koutku přírody, ale místo toho stojí hned vedle hlavní silnice. Pff. Z mostu jsme si taky mohli hodit vlaštovku do řeky. Nedělali jsme to jen z raubířského rozmaru, ale proto, že nám bylo řečeno, že když na vlaštovku napíšeme přání, tak se po jejím vhození do řeky (kde se ekologicky rozloží, páč je z ekologického papíru) naše temné touhy určitě vyplní. Samozřejmě mi moje spolehlivá vlaštovka, vrchol leteckého inženýrství, místo elegantního zmizení v hlubinách magické řeky, přistála ve větvích nedalekého stromku. A pokud ji nesežrala veverka, tak tam trčí dodnes.

Pohled na řeku z mostu. Na fotce je i inkriminovaný strom, co mi zruinoval sny a přání.

Pohled na řeku z mostu. Na fotce je i inkriminovaný strom, co mi zruinoval sny a přání.

Pokud bude Ivan pokračovat v takovémhle rebelství, tak nás brzy deportují.

Pokud bude Ivan pokračovat v takovémhle rebelství, tak nás brzy deportují.

Most Šinkjó

Most Šinkjó

Dalším zážitkem výletního dne byl zazen (meditace v sedě) v chrámu Rinnódži (輪王寺). Uvnitř tohoto chrámu se nachází tři slavné a zpracováním dost ojedinělé sochy Buddhy, ale bohužel bylo zakázáno je fotit. Samotný zazen jsem si už vyzkoušel dříve, při návštěvě zenového klášteru školy Sótó. Zážitek v Rinnódži, jenž je chrámem školy Tendai, byl dost podobný, ale v některých věcech se lišil. Zazen školy Sótó byl přísnější, ale osobně si myslím, že v Rinnódži jsou více zvyklí na turisty a tedy tento jejich ukázkový zazen trošku přizpůsobili potřebám nemotorných měšťáků a na asijské posedy nezvyklým bílým tvářím. Co se ale nelišilo, bylo, že jsem měl po meditaci zmrzlé nohy a z nezvyklé pozice ztuhlé tělo (kombinuji totiž v sobě nemotornost měšťáka a bílé tváře). A to jsme to provozovali jen trapných deset minut. Místní mniši praktikují zazen každý den dvě hodiny. Klobouk dolů, pánové.

Ne moc zdařilá fotka Rinnódži. Pořád mi někdo zacláněl.

Ne moc zdařilá fotka Rinnódži. Pořád mi někdo zacláněl.

Předsíň chrámu, dál už nebylo povolené dělat fotky.

Předsíň chrámu, dál už nebylo povolené dělat fotky.

Japonské žabky se zimní úpravou.

Japonské žabky se zimní úpravou.

Z Rinnódži jsme se přesunuli do Tóšógú. Pravděpodobně nejslavnější památky v Nikkó. Je to svatyně zasvěcená zakladateli rodu Tokugawů, Ieajasuovi.  Sláva svatyně je po právu zasloužená. Je to nádherný komplex všemožně vyzdobených budov a krásnými řezbami zkrášlených bran. Náhodou jsem se zde připletl pod ruku knězi, který zrovna prováděl obřad očištění a tak jsem se nechal pro jistotu taky vyčistit od hříchu (né, že bych nějaký někdy spáchal…). Prošel jsem si svatyní a dorazil až k hrobu, kde je pohřben Ieajasu Tokugawa. Bylo to zvláštní stát kousek od místa, kde je pochován někdo o kom jsem se toho tolik učil. Prakticky na dosah ruky byl pochován člověk, jenž kdysi vedl celé armády samurajů, a podařilo se mu dokončit sjednocení celého Japonska, kterým ukončil období válčících států a nastolil skoro 250 let trvající mír. (Nobunaga je ale stejně větší frajer)

Cesta vedoucí od Rinnódži směrem k Tóšógu.

Cesta vedoucí od Rinnódži směrem k Tóšógú.

V celém chrámovém komplexu rostou nádherné a obrovské stromy.

V celém chrámovém komplexu rostou nádherné a obrovské stromy.

Pěti stupňová pagoda

Pěti stupňová pagoda (Jako, že má pět pater, ne že v ní bylo pět stupňů. Byla daleko větší kosa)

Budovy v komplexu Tóšógu

Budovy v komplexu Tóšógú

Slavná stáj pro posvátné koně. Podařilo se mi ji zachotit i s Japonci v kimonech, který příhodně předváděli pozice tří opic, které neslyší, nevidí a nemluví zlo.

Slavná stáj pro posvátné koně. Podařilo se mi ji zachytit i s Japonci v kimonech, který příhodně předváděli pozice tří opic, které neslyší, nevidí a nemluví zlo.

2015-02-08 14.51.44 HDR 2015-02-08 14.52.24 HDR 2015-02-08 14.53.42 2015-02-08 14.55.56

Cestička k hrobu Iejasu Tokugawy

Cestička k hrobu Iejasu Tokugawy

Samotná urna obsahující popel legendárního šóguna.

Samotná urna obsahující popel legendárního šóguna.

Poslední zastávkou bylo místo zvané Junišigawa onsen (湯西川温泉), horské lázeňské městečko, kde se konal festival Kamakura macuri  (かまくら祭り). Festival spočívá v tom, že přes den se na kopečku pořádá sáňkování pro děti a grilování pro dospělé v tzv. kamakuře, to je svatyňka vyrobená ze sněhu a trochu připomínající iglú. Večer se pak na břehu řeky zapalující svíčky v miniaturních kamakurách. To vše má za cíl naklonit si božstvo vody.  Večerní výhled na stovky svíček zapálených na břehu řeky má příjemnou romantickou atmosféru. Doporučuji jako nápad na zimní rande! V jedné z odlehlejších kamakur je šance minimálně na dosažení druhé mety.

Parádní výhledy z autobusu po cestě z Nikkó.

Parádní výhledy z autobusu po cestě z Nikkó.

Kamakury

Kamakury

Maličké kamakury na břehu řeky.

Maličké kamakury na břehu řeky.

Samozřejmě...

Samozřejmě…

Nakonec nás náš kouzelný autobus zavezl v bezpečí zpět do Ucunomije. Byl to moc příjemný den a jsem rád, že jsem se výletu mohl zúčastnit. Zase jsem viděl něco nového a získal spoustu inspirace na následující výlety (A zadarmo! Bwahahahaha). Takže pokud někdy navštívíte Japonsko, tak neopomínejte 41. nejoblíbenější prefekturu a dejte jí šanci! Má totiž určitě, co nabídnout.

PS: Přejedení se jahodami se zatím nijak výrazně nepodepsalo na činnosti mého trávicího traktu. Asi mi pomohlo to šintoistické očištění.

Odkazy, které by vám mohli přijít vhod při návštěvě této oblasti.

Ubytování:

http://www.japanican.com/en/hotel/list/09/?so=r&utm_source=JTBkanto&utm_medium=affiliate&utm_campaign=Tochigi201407

Jahodová farma pana Watanabeho:

http://www.ichigoen.com

Restaurce podávající juba rámen:

http://www.nikko-asaya.jp/

Tóšógu:

http://www.toshogu.jp/

Svatyně Futarasan:

http://www.futarasan.jp/

Chrám Rinnódži

http://rinnoji.or.jp/

Kamakura macuri

http://www.nikko-kankou.org/

6 comments

  1. Midori · Únor 14, 2015

    Hodila by se citace zebricku, z ktereho vychazis. Tady je treba tochigi dokonce posledni http://anond.hatelabo.jp/20100311162438 ale je to z roku 2010, tak treba tahle zajezdova propagace ma patricny efekt @.@

    • Kuba · Únor 14, 2015

      Ahoj, vycházím tady z tohoto průzkumu http://news.mynavi.jp/photo/news/2013/10/02/008/images/001l.jpg
      Je z roku 2013 a je tam i pozice na které byla Točigi v roce 2012, což bylo 44. místo. Takže to možná opravdu efekt má. Osobně si myslím, že hlavní zásluhou je Nikkó a taky dojezdová vzdálenost z Tokia.

  2. Marek Hrotek · Únor 14, 2015

    Ahoj, sleduji už od začátku a opravdu skvělé (y) teď dokonce i skvělé fotky, těším se na další články.

  3. Pingback: Blog 3 – Výlet po prefektuře Točigi | Animanga
  4. Eva · Únor 14, 2015

    Chlapee, pokračuj v psaní, klidně piš i o tom, jak jsi šel nakupovat, jsem si dost jistá, že od tebe by to byl zábavný článek 🙂

  5. Lucie · Únor 14, 2015

    Souhlasím s Evou, piš dál! 🙂

Comments are closed.