Blog 1, první dojmy

V prvním příspěvku budu psát o mém příletu a prvním dnu v Japonsku. Ano, jsem si vědom toho, že mám krapet zpoždění, ale jak praví lidové moudro „lepší pozdě, nežli nikdy“. Nebijte mě prosím. Au.


Do Japonska jsem letěl ruským Aeroflotem a let byl opravdu dlouhý a nanejvýš vyčerpávající. Původně jsem měl sedět vedle sympaticky vyhlížejícího chlapíka, pocházejícího asi ze Španělska, jenže když jsem se vesele přihrnul k místu vedle něj, tak se na mě šibalsky usmál a poprosil mě, zdali bych si nevyměnil místo s jeho BFF (Nejvíc nejlepší přítel) , který sedí v jiné části letadla. Jelikož mám od přírody srdce plné bezbřehé laskavosti (a taky postrádám asertivitu, takže neumím na nic říct „ne“), tak jsem mu vyhověl. Řekl jsem si, že mě to přece nic nestojí, tak proč bych seděl v cestě jejich přátelství. Ouha. Španělův BFF totiž seděl vedle něčeho, co z dálky připomínalo dvanáct na sobě položených lodních kufrů překrytých růžovou dečkou s pruhovaným vzorem. A to přátelé, byl onen hlavní problém. Byla to poněkud štědře prostorově řešená ruská tetka, která mi dělala „příjemnou“ společnost po celou cestu z Moskvy až do Tokia. Když mi došlo, k čemu jsem se to právě upsal, má nadšená cestovní nálada klesla k bodu mrazu. Tetka mi vesele pokynula několika ze svých brad a blahosklonně se vykutálela do chodbičky, aby mi umožnila sednout si na mne určené místo u okýnka. Následně jsem prožil zhruba milion hodin, vlisovaný na sedačce s minimální šancí zvládnout to až do konce. Procházku chodbičkou, či cestu na záchod jsem, po několika marných pokusech zoufalého vysvětlování pomocí všemožných jazyků, gestikulace a výrazů totálního utrpení, musel vzdát. Další snažení už nebylo v mých fyzických ani psychických silách. Místo toho jsem se dal na cestu odříkání si tělesných potřeb. Kdyby ten let trval ještě trochu déle, tak bych pravděpodobně dokázal odpoutat svou duši od mé nečisté tělesné schránky. Navždy.

Sympatická letecká společnost Aeroflot

Sympatická letecká společnost Aeroflot

Naštěstí let spěl ke svému konci! Vyhlédl jsem z okénka, abych se podíval na magické ostrovy z ptačí perspektivy a nabídl se mi skvělý výhled na moře šedých mraků. Sakra.

Po příletu do Japonska mě čekal neuvěřitelně příjemný zážitek. Šel jsem totiž na toaletu. Tam zažila má veselá cestovatelská nálada znovuzrození. Uvědomil jsem si totiž, že jsem to dokázal! Po 23 letech, co jsem na tomto světě, jsem poprvé stanul na půdě Japonska! Respektive na podlaze močí čpících letištních záchodků. Navíc nacpaný se všemi kufry v malé kabince (mám totiž stále instinkty z ČR). A to vše za doprovodu zvuků, které vydával Japonec z vedlejší kabinky. Jenže ty zvuky mi zněly jako fanfára hrající na počest mého příletu do Japonska!

Na letišti jsem se dostal i do situace, do které se pravděpodobně dříve či později dostane většina cizinců v Japonsku. Musel jsem zatelefonovat do mé nové univerzity, že žiju a dorazím ještě téhož dne, jenomže jsem si nebyl tak úplně jistý, jak funguje místní veřejný telefon. Odvážně jsem tedy vyšel vstříc poblíž stojící trojici Japonek středního věku a zeptal se. I přesto, že jsem se ptal pomalou a zdvořilou japonštinou, jestli by mi nemohly poradit, kolik mincí do telefonu mám vhodit, dámy jen mávaly rukou, jakože nerozumí a takticky se vzdálily. Někdy tady stačí jen vypadat jako cizinec a i přesto, že mluvíte japonsky, tak někteří lidé odmítají veškerou snahu o komunikaci. A to jsem prosím takový roztomilý malý koloušek.

Selfie, co jsem si pořídil na letišti.

Selfie, co jsem si pořídil na letišti.

Každopádně se mi nějak podařilo použít ten pekelný telefonovací přístroj i bez cizí pomoci. Zbývalo mi už jen nasednout na autobus a frčet si to do Ucunomije, místa mého ročního studijního pobytu.

V Autobuse jsem byl připraven bojovat s únavou, chtěl jsem totiž celou cestu čučet na Japonsko, které bude probíhat za okny. Všiml jsem si dvou hlavních věcí. První je, že Japonci dělají v okolo jedoucích autech cokoliv jiného, než že se soustředí na řízení. To znamená, že hodně kouří, telefonují, píší si zprávy, hrají hry na mobilu (Puzzle dragon FTW!), pijí kafe a to co mě překvapilo nejvíc – dívají se na televizi. Většina trochu slušnějších aut tu má aspoň jednu obrazovku, na které poctiví řidiči mají zapnutou GPS, aspoň trochu snažící se řidiči tam mají zpravodajský kanál a ti řidiči, co to mají úplně na háku, se dívají na anime nebo pošahaný zábavní pořad. Šokovaný tímto japanese style řízením, jsem si urychleně připnul bezpečnostní pás. Další věcí, která mému pozornému oku dravce neunikla, bylo, že Tokio kolem kterého jsme projížděli je dost velké město. Vážně. Je velké. Zbytek cesty jsem i přes své odhodlání ukojit zvědavost, vesele proklimbal.

Fotka starým mobilem z jedoucího autobusu. Ta rozmazaná šedá čmouha je prosím Tokio. Asi.

Fotka starým mobilem z jedoucího autobusu. Ta rozmazaná šedá čmouha je prosím Tokio. Asi.

Z autobusu jsem vyklopýtal na Ucunomijské nádraží, kde mě čekalo 25 minut totální paniky, že na mě všichni zapomněli, nikdo mě nevyzvedne a já tak po pár dnech zahynu v samotě, v temné uličce při souboji s obrovskou krysou o vyhozené zbytky jídla z restaurace třetí cenové kategorie. Naštěstí se nakonec ukázala dívčina/spasitelka (jejíž jméno jsem zapomněl přesně v ten okamžik, kdy ho dořekla) a pomohla mi chytit taxík. Nastoupili jsme a vyrazili směrem ke kolejím pro zahraniční studenty.

To jsem si tedy aspoň myslel, ale řidič bohužel nevěděl, kde koleje pro zahraniční studenty jsou. Jelikož už to byl starší ročník a nejradši by všechny ty internety zakázal, tak samozřejmě nevěděl, jak funguje GPS, kterou měl v autě namontovanou. Začal jsem jej trochu podezírat, jestli ten taxík neukradl a nehodlá mě, jakožto exotického cizince, unést a následně obchodovat s mým bílým masem. Nakonec má průvodkyně vytasila GPS na svém mobilu a řidiče celou cestu navigovala. I tak nás čekalo trochu bloudění, přejíždění z jednoho pruhu do druhého, couvání do křižovatky a vyptávání se na cestu. Konečně jsme dorazili ke kolejím a já se už už hrnul, že vystoupím, jenže ouha! Pan profesionální řidič nevěděl, jak na svém stroji vytisknout doklad, který průvodkyně potřebovala, aby jí jízdu škola proplatila. Musel tedy zavolat svému šéfovi a poradit se s ním. (Tohle je tady dost typické, někoho se na něco zeptáte a dotyčný jde zavolat šéfa, aby se poradil. Víc hlav, víc ví. Japanese style.). Nakonec to trvalo jen nějakých krátkých 20 minut… Pak už jsem mohl vzít svůj kufr na koleje a ubytovat se.

Takhle vypadají taxíky, často ale bývají černé. Podobnost s pohřebákem pak není náhodná.

Takhle vypadají taxíky, často ale bývají černé. Podobnost s pohřebákem pak není náhodná.

Hned ve dveřích jsem potkal několik Japonců, Korejce a pár dalších zahraničních studentů. Všichni jsme se začali představovat, střílet po sobě zdvořilostními frázemi a já mezitím vším ještě i stíhal všechny jména zapomenout (multitasking). Korejec s krycím jménem Měsíc, mi pak vysvětlil, kde je můj pokoj, kde seženu ložní, jak je to se sprchou atd. Dost mi ze začátku pomohl. Bez něj by to byl docela problém, protože kolejpaní měla v tu dobu už padla. Chvilku jsem myslel, že první den budu věnovat vybalování, ale ne. Místo toho jsem s ostatními zahraničními studentíky vyrazil do hospody v centru, okusit místní specialitu, gjózu. To je, pro neznalé, taková taštička plněná vepřovým či zeleninou. Může být vařená, smažená či opečená. A je to docela dobrota.

Takhle vypadá gjóza. Jedna z mála věcích, kterými je Ucunomija známá.

Takhle vypadá gjóza. Jedna z mála věcích, kterými je Ucunomija známá.

Když jsem se vrátil na koleje, tak už jsem byl utahaný jako kotě a šel jsem rovnou do sprchy. Celičký utahaný jsem pak obléknul svou 80 cm širokou peřinu do 60 cm širokého povlečení a zahájil spánek spravedlivých. Kupodivu jsem neměl vůbec žádný problém s únavou způsobenou časovým posunem… další dny jsem pak upadal do náhodných dřímot ve čtyři hodiny odpoledne, kdy jsem jel na kole nakupovat.


První příspěvek byl trochu delší a možná trochu nudný. Nadále už neplánuji rozepisovat každý svůj den, to se nemusíte bát. Rád bych psal o konkrétních věcech, na které tady narážím. Život na kolejích, Japonské školní kluby, Kulturní festival, Ucunomija atd.

4 comments

  1. Tam ten nó... Tomáš Jedno · Leden 5, 2015

    Nýbrž, jelikož a protože mám potřebu se ke všemu vyjadřovat, tak musím pochválit první příspěvek. Máš úžasný vypravovací styl. (Sasuga Kuba) Ať ti to vydrží a má skromná osoba se bude těšit na další stránku Kubíčkova japonského deníčku. Jak říkají černoši: „Mír, bratře!“

    • Kuba · Leden 5, 2015

      Díky moc. Od znalce chvála zahřeje u srdce. 🙂
      A máme tady jednoho Bangladéšana, který, když se mnou mluví, tak vždy používá oslovení bratře. A to prosím není černoch!

  2. Ami-chan · Leden 5, 2015

    pane jo, respekt! 😀 na to jak moc do japonska chci by mě asi kleplo 😀 jsem na cestování hroznej nervák 😀 stačilo mi jet do dublinu a když jsem nemohla najít stanici autobusu začínala mě chvátit panika :DD

  3. Eva · Leden 5, 2015

    Já musím říct, že mě to neskutečně bavilo, pobavilo a rozesmálo. Určitě pokračuj, protože jsi získal pravidelného čtenáře 🙂

Comments are closed.